O Jiřím Pačinkovi jsem věděl už několik let. Kdykoli přišla řeč na mistry Křišťálového údolí, jeho jméno zaznělo jako jedno z prvních. Snad každému se v souvislosti s ním vybaví neuvěřitelně realistické plastiky koní. Asi dvakrát jsem u něj byl s nabídkou chemie, ale nemyslím, že si mě tehdy nějak zapamatoval. Po rozhovorech s několika skláři o Svobodných ceších mi však bylo jasné, že Pačinek je jeden z nejdůležitějších lidí, které musím navštívit a jejichž názor pro mě bude zásadní.

Když jsem přišel do skleněné zahrady, kterou Jirka se svou a širší sklářskou rodinou vybudoval v Kunraticích u Cvikova, neměl jsem tušení, jak bude reagovat. Moje obavy ale zmizely během několika vteřin. Jirka Pačinek si se zájmem vyslechl můj příběh a ujistil mě, že na problémy ve školství nahlížíme velmi podobně. Otcovsky mě povzbudil a řekl, že myšlenku návratu k učednictví jednoznačně podpoří. Dodal: „Konečně někdo přišel s něčím, co může fungovat.“ Teprve později mi došlo, že ono „konečně“ vycházelo z jeho dlouholeté frustrace z marných pokusů něco ve školství změnit. V dalších rozhovorech mi pomohl přesněji formulovat, jak by učednictví mohlo v praxi vypadat.

Když jsem se Jirky Pačinka zeptal, proč je ochoten vzít někoho do učení a co ho motivuje předávat to, co se o sklářském řemesle za desetiletí naučil, odpověděl: „Měl jsem a mám díky sklu krásnej život a chci, aby to mohl zažít i někdo další.“

Z hloubi duše věřím, že být učedníkem u mistra s takovým pohledem na život je neuvěřitelné požehnání.