Honzu a Lídu znám už mnoho let. Když jsem se s nimi poprvé seznámil v rámci vlastního byznysu, byli v období, kdy společně opustili jižní Čechy a přestěhovali se do Prahy s rozhodnutím získat co nejvíce zkušeností v gastronomii. Jejich sen totiž byl mít vlastní restauraci. Bylo to hlavní téma našeho rozhovoru. Sdíleli se mnou a s mým kamarádem tenhle bláznivý sen a my jsme se zpětně dozvěděli, že se jim ještě nikdy nestalo, aby se jich na jejich sny někdo ptal a dokonce byl ochoten jim s tím jakýmkoli způsobem pomoci. Musím přiznat, že se mě to hodně dotklo a od té doby jsem jejich největším fanouškem.

Honza nebyl v tu dobu vůbec připraven vést jakýkoli tým, protože jeho silná povaha mu bránila s kýmkoli dlouhodobě vyjít. Liduška byla naopak extrémně empatická a senzitivní a sama vycítila, že na vlastní podnik ještě není čas. Ti dva nám ale během neuvěřitelně krátké chvíle začali růst před očima. Honza na sobě neuvěřitelně zapracoval, pochopil svou povahu a zjistil, že flegmatik je taky člověk a že není potřeba ho hned zabít.

Vedení firmy si těch změn všimlo, a tak se stal šéfkuchařem ve velmi dobré restauraci na známém pražském golfovém hřišti. Zároveň si vytvořil skvělý vztah se svým zaměstnavatelem, který brzy pochopil, že tady Honzova cesta rozhodně nekončí. A tak se stalo to, co se obvykle nestává – jeho zaměstnavatel mu pomohl s konceptem jeho vlastní restaurace, vyzbrojil ho finančním vzděláním v tomto rizikovém oboru a Honza s Lídou se vrátili zpátky na jih, aby začali své vysněné podnikání ve své domovině.

V tu dobu se jim jako zázrakem naskytl pronájem restaurace v Třeboni u rybníka Svět. Bylo to dokonalé místo. Přiznám se, že mi to celé připadalo jako obrovské riziko, ale doufal jsem, že vědí, co dělají. Ukázalo se, že to věděli velice dobře. Běžte se tam dnes podívat. Co podívat – běžte se tam hlavně najíst. Ta poctivost a láska, kterou Honza s Lídou do restaurace vkládají, je bezprecedentní. Není možnost pro naši rodinu jet kolem a nezastavit se v restauraci DaMaritie. Až tam budete, zeptejte se jich, jak vznikl ten název – je v něm zakódovaný jejich společný životní příběh.

Když jsem Honzovi volal, abych se ho zeptal, co si myslí o svobodných ceších, trochu jsem se bál, že jeho reakce bude dost odlišná od sklářů, které znám mnohem víc. Ale byl jsem velmi překvapen jeho nadšením a souhlasem s celou myšlenkou. Během pár dní jsme si volali znovu a Honza říká:
„Tak jsem se bavil se svým kuchařem a shodli jsme se na tom, že jestli už nějakého učně mám, ať jim ho tam hned pošlu.“
„Jak to?“ ptám se.
„Protože jsme se společně shodli na tom, že si konečně budeme moct odpustit tu standardní větu, kterou říkáme všem, kteří k nám přijdou z učňáku: Okamžitě zapomeň na to, co tě učili ve škole.“

Bylo to vtipné, ale zároveň je to dokonalá ilustrace toho, jakou hodnotu má v reálném světě výuční list.

Pokud by můj syn chtěl být jednou kuchařem, doporučil bych mu, aby si klekl na práh restaurace DaMaritie, tloukl a prosil, aby ho vzali do učení. Je to to nejlepší místo, kde ho naučí, jak tohle řemeslo milovat.

Petr Svoboda
Zakladatel Svobodnecechy.cz